Analýza a syntéza. Schopnost odhalit skryté tvary a půvab již nespočetněkrát zakoušeného. Tak lze v kostce charakterizovat hudební přístup FRANTIC BLEEP. Dalo by se říci, že Norové jako jedni z mála oplývají v dnešní době nepříliš rozšířenou schopností pohlížet na dobře známé a mnohokrát použité postupy kvalitativně odlišným způsobem, zaujímat neotřelé úhly pohledu a vytěžit z dosavadní hudebně metalové matérie ty nejzajímavější elementy a vdechnout jim moderní, přesto stále neobvyklou a z pohledu posluchače značně přitažlivou podobu.

Ačkoliv „The Sense Apparatus“ pokračuje v trendu nastoleném demem „Fluctadmission“, tedy přirozeném snoubení technických odnoží metalové hudby (vliv CYNIC je více než patrný) s charakteristickým skandinávským citem pro atmosféru a zvláštní, zasmušilou zpěvností motivů, bez vážnějších problémů se ale vzpouzí prázdnému kategorickému škatulkování, přestože vám možná mnohé pasáže vzdáleně připomenou hvězdné odlesky ARCTURUS či AGE OF SILENCE, instrumentální vyspělost progresivního metalu nebo z úplně druhého konce eklektičnost a náladovost crossoveru. Právě tento fakt je možné chápat jako jeden ze stěžejních atributů nahrávky a FRANTIC BLEEP velmi lehce proplouvají žánry. Na první pohled kombinují téměř nesourodé inspirační prvky,  konečný výsledek se ovšem nad možná očekávání vyznačuje celistvostí. Tam, kde invenční demonahrávka hýřila nespoutaností a živelností nejen v mnohdy krkolomném sjíždění stupnice, otěže spontaneity a divokosti tentokráte třímá chladná sevřenost zhmotňující vnitřní dynamiku do podoby pevné, přesto promyšleně strukturované formy. Výrazná rytmika spolu s vrstvami vzájemně se proplétajících kytarových riffů tvoří základní kostru skladeb, ovšem více než tradiční postup opakujících se celků je jim bližší nelinearita v téměř jakoby nahodilé kombinaci nesouvisejících dílčích částí a motivů  náhle přecházejících od řezavé kytarové dynamiky a několika syrových okamžiků (např. „Mandaughter“, „Curtainraiser“) k mrazivým subtilním pasážím či jemným klavírním mezihrám s nezaměnitelným hlasem Paula Mozarta, jemuž stojí oporou několik dalších hostů v čele se sugestivním hlasem Agnete (MADDER MORTEM).

Preciznost a vysoké ambice jsou jedněmi z atributů kapely a obsah aktuální nahrávky pouze dokazuje, že se nejedná o prázdné pojmy, kterým by hudebníci nedokázali dostát. Zdá se, že FRANTIC BLEEP jsou dalšími právoplatnými následníky progresivnější a experimentálněji laděné části norské metalové scény, kde ovšem označení progresivita znamená krok vpřed a jinakost, ne samoúčelné instrumentální eskapády. Již na debutní nahrávce se vyznačují sebejistým, velmi dobře rozpoznatelným rukopisem a i když jsou jejich kořeny mnohdy evidentní, slouží jako výchozí odrazový můstek a výsledné hudební pojetí je v široké záplavě uniformních nahrávek více než svojské. V kapele dřímá značný potenciál a věřím, že i budoucí tvorba bude napájena z tryskajícího pramene kreativity. Předpoklady tu jsou a velmi bych se divil, kdyby tomu tak nebylo.